PRAVDIVÁ HISTORKA: V pozdním létě roku 1986, bylo už dlouho po půlnoci, se mladý muž, který byl na návštěvě u svých přátel ve vzdálenější čtvrti, vracel autem domů. Protože jel autem, nepil během návštěvy žádný alkohol. Když zabočil do ulice, kde bydlel (měl byt v jednom předměstí Hamburku, blízko lesa), zahlédl, jak si po chodníku důstojně vykračuje majestátní jelen. „Fantastické," pomyslel si ten mladý muž, „jelen! Ještě nikdy jsem neviděl opravdového živého jelena. No, snad v televizi nebo v ZOO, dřív, když jsem byl ještě malý. To je docela dobře možné. Ale opravdový, živý a volně se pohybující jelen - to už je opravdu něco zvláštního!"
Ve svém nadšení se ten mladík dopustil chyby. Druhý den totiž svým přátelům vyprávěl, že viděl na vlastní oči, jak se mezi půlnocí a svítáním po ulicích předměstí Hamburku špacíruje jelen - a po chodníku! Mladý muž samozřejmě očekával, že jeho přátelé budou reagovat stejně nadšeně a užasle jako on. Jenže se zklamal. Vysmáli se mu. Dělali si z něho legraci. Jeho upřímné ujišťování „ale já jsem ho opravdu viděl, opravdového jelena, na vlastní oči jsem ho viděl!" vyvolalo salvy smíchu. Mnozí měli jeho historku za předčasný nebo opožděný aprílový žert. Někteří doporučili mladíkovi více spánku a klid a ujistili ho, že pak v budoucnu na chodnících Hamburku už žádné jeleny neuvidí. Mnozí mu připomněli příslovečné bílé myšky, které údajně vidí opilci v deliriu.
Nevíme, jestli ten mladý muž ještě někdy pozoroval, jak se v blízkosti lesa promenuje jelen po předměstských ulicích. Můžeme se ale domnívat, že pokud by zase někdy uviděl ve své čtvrti jelena, divoké prase, ještěrku nebo kunu, rozhodně si dá velký pozor, aby o nich nemluvil. A přitom ví každé dítě, že v středoevropských lesích divocí jeleni jsou — je to dokázáno! Jednoho z těch jelenů ten mladík viděl. Sdělil svůj zážitek ostatním lidem. Teď si představme, že by ten mladý muž viděl té letní noci v Hamburku namísto jelena řekněme UFO nebo archanděla Gabriela. Každý z nás má dostatek fantazie na to, aby si dokázal představit, jak by reagovali přátelé a známí toho mladíka, kdyby se jim s takovým zážitkem svěřil.
Něco podobného jako ten mladý muž zažil jednou jistě každý z nás. Člověk řekne v neupřímnější dobré víře čistou pravdu a sklidí výsměch, nebo je prohlášen za blázna. Anebo mu v příznivějších případech ze všech stran začnou s mírným nátlakem domlouvat, že se přece jen musel zmýlit a mýlit se je koneckonců lidské, Nakonec člověk znejistí a je dotčený. Přednese další detaily, aby ostatní přesvědčil, ale marně. Konečně rezignovaně zmlkne a v duchu učiní pevné předsevzetí: „Něco takového se mi už nikdy nestane! Nikdy už nebudu tak hloupý, abych vykládal ostatním lidem něco, co je podivuhodné a neobvyklé. Nenechám se zase zesměšňovat. Copak jsem nějaký šašek, aby si ze mě ostatní utahovali? Když mi nikdo nevěří, no prosím, tak teda budu v budoucnu držet jazyk za zuby! Jestliže mluviti není stříbro, tak mlčeti je rozhodně zlato!"
Čím častěji se člověk stává obětí výsměchu a žertů ostatních lidí a čím častěji si musí nechat líbit jízlivé poznámky nebo dovolit, aby se k němu chovali jako k „ubohému bláznovi", tím větší je bohužel i pravděpodobnost, že sám jednou zapadne do chóru posměváčků, kteří všechno vědí lip, když někdo jiný bude vykládat o svých nevšedních zážitcích. K nejprotivnějším naučeným primitivním reakcím člověka patří sklon poraženého vzdát se vlastní individuality a plně se identifikovat s vítězem.
V Hegelovi se dočteme: Otrok nechce být volný, nýbrž chce také jednou smět jako otrokář mávat bičem. Podobné choutky pociťují všichni lidé, jejichž duše byla násilně zmrzačena. Zbitý nechce, aby přestaly existovat násilnosti, nýbrž chce si své nahromaděné agrese také jednou vybít na slabším. Analogicky platí, že vysmívaný člověk, oběť posměchu, se chce také jednou počítat k těm posměváčkům a trapičům. A to přesto, že sám na vlastní kůži pocítil, jak je urážející, když je vystaven na milost a nemilost všeobecnému posměchu. Je to odporné! Ale je to tak. Člověku se vysmějí a on pochopí, že ti, co se mu smějí jsou v přesile. Není žádný masochistický mučedník a proto se přidá na stranu domněle silnějších. Pak je také „vítěz". Toho, komu se vysmáli, najdeme ze dne na den mezi těmi, kteří se nejhlasitěji smějí své nové oběti, která byla natolik naivní, že prohlásila nějakou nepopulární pravdu.
Je to tak: směšnost zabíjí. Zabíjí něco v nás, něco velmi cenného, totiž zdravou důvěru v naše vlastní vnímání a důvěru k ostatním lidem. Následek toho je, že člověk si ve svém vlastním mozku vytvoří velkého inkvizitora, cenzora, vysoce efektivní filtrační zařízení, které přísně dbá na to, aby nemluvil o určitých tématech, která jsou tabu.
Katja Wolff
Knihu "Umění Šalamounovo", z ktorej je úryvok,
môžete objednať na tejto adrese
Zdroj: DEMIURG.cz
