Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÁLKY BOHŮ A LIDÍ

Dávno předtím, než člověk válčil s člověkem, bojovali mezi sebou bohové. A tak války člověka vskutku započaly jako války bohů. A války bohů, kteří se chtěli zmocnit naší Země, započaly už předtím na jejich vlastní planetě. Tak se stalo, že první lidská civilizace padla za oběť nukleární zkáze. To je skutečnost a ne výmysl; všechno to bylo dávno sepsáno v kronikách Země.

Neuvěřitelné důkazy o mimozemských válečnících, kteří zničili dávné civilizace

1. kapitola VÁLKY LIDÍ

Ačkoli křižáci, Saracéni a bezpočet jiných bojovníků šlo v historických dobách do boje „ve jménu božím", s přesvědčením, že sám bůh bude osobně boji přítomen a že bohové budou bojovat lidem po boku, zní to dnes jako fantazie, při nejlepším můžeme tuto víru vnímat jako alegorii. Ale ta představa není tak fantastická, jak se na první pohled zdá, protože lidé v dřívějších dobách skutečně věřili, nejen že lidské války se dějí podle božího úradku, ale že se jich bohové osobně účastní.

Jedna z nejznámějších válek, údajně vedených ve jménu lásky, kdy „láska vyslala tisíc lodí", byla trojská válka mezi achajskými Řeky a Trojany. Vyhlásili ji, jak je všeobecně známo, Řekové, aby donutili Trojany k navrácení krásné Heleny jejímu zákonitému manželovi. Přesto nám řecký epos Kypria tuto válku podává, jako by vypukla na základě úkladného plánu samotného velkého boha Dia:

Za onoho času obtížili široká ňadra Země tisíce a tisíce mužů. A Zeus, kterému se jich zželelo, se ve své veliké moudrosti rozhodl, že tomuto břemeni Země ulehčí.
Za tímto účelem způsobil boje v Iliu (Tróji); aby skrze smrt ubylo něco lidského rodu.

Řecký básník Homér, který popsal průběh války v Iliadě, bohy obvinil, že rozdmýchali tento konflikt z pouhého rozmaru, a přispěli k tomu, že dosáhl takových velkých rozměrů. Různí bohové zasahovali někdy přímo, jindy nepřímo, tu viditelně, tu neviditelně, a dovedli hlavní hrdiny tohoto lidského dramatu k jejich koncům. A za tím vším byl Joviš (Jupiter/Zeus): „Zatímco ostatní bohové i ozbrojení válečníci tvrdě spali, Zeus byl vzhůru, neboť přemýšlel, jak by vyznamenal Achilla a zničil množství lidu na lodích Achajců."

Bůh Apollón začal nepřátelské akce ještě před vypuknutím bitvy: „Posadil se dál od lodí s tváří temnou jako noc a jeho stříbrný luk zazvonil smrtí, kdykoli vystřelil šíp do jejich středu [Achajců]... Po celých devět dní střílel šípy mezi lidi... A po celý den hořely pohřební hranice." Když se soupeřící strany dohodly, že na čas složí zbraně, aby se jejich vůdci mohli utkat v boji muže proti muži, nespokojení bohové navedli bohyni Minervu: „Okamžitě jdi k trojským i achajským šikům a zařiď to tak, aby Trojane porušili dohodu jako první a zaútočili na Achajce." Minerva se dychtivě podjala tohoto úkolu, „jako zářivý meteor prolétla oblohou... a za ní se táhl ohnivý světelný pás". Aby zuřící boj neustal ani v noci, Minerva ozářila bitevní pole a změnila noc v den: zdvihla „těžký závoj temnoty z jejich očí, a dopadlo na ně mnoho světla, i na lodi, i na místo, kde zuřil boj; a Achajci spatřili Hektora a všechny jeho muže".

Jak bitva zuřila dál a dál, hrdinové se stavěli proti sobě, a ani bohové nespouštěli bedlivý zrak z jednotlivých válečníků, občas se snesli dolů, aby pozvedli hrdinu, který se octl v tísni, nebo vyrovnali válečný vůz bez vozataje. Když si však bohové a bohyně, kteří se ocitli na opačných stranách, začali vzájemně ubližovat, Zeus je vyzval, aby ustali, a nařídil jim, aby se do boje smrtelníků nevměšovali.

Tato přestávka v boji neměla dlouhého trvání, protože mnozí přední bojovníci byli synové bohyní nebo bohů, kteří je zplodili s pozemskými muži nebo ženami. Zejména Mars byl velmi pohněván, když jeden z Achajců smrtelně proklál jeho syna Askalafa. „Nemějte mi to za zlé, vy bohové, kteří dlíte na nebesích, když se vydám k lodím Achajců a pomstím smrt svého syna," oznámil Mars ostatním Nesmrtelným, „i kdyby mě nakonec měl zasáhnout Diův blesk a já bych zůstal ležet zkrvácený v prachu mezi zabitými".

„Pokud se bohové zdrželi boje pozemských válečníků," píše Homér, „vítězili Achajci, protože na jejich straně nyní bojoval Achilles, který předtím dlouho odmítal zapojit se do boje. Když však Zeus viděl, že se mezi bohy vzmáhá hněv, a že Achajcům pomáhá polobůh Achilles, změnil své rozhodnutí:

„Pokud jde o mne, já zůstanu zde,
na hoře Olympu, a budu klidně přihlížet.
Vy ostatní však jděte mezi Trojany a Achajce,
a pomozte té straně, která se vám zlíbí."

Tak pravil Zeus, svým slovem povolil válku, načež bohové se postavili na různé strany
a vstoupili do bitvy.

Trojská válka, ba samotná Trója byla dlouho považována pouze za součást sice fascinující, avšak neuvěřitelné řecké legendy, kterou učenci zdvořile nazývají mytologie. Trója a události, které se k ní víží, se stále považovaly za čirou mytologii, až Charlese McLarena v roce 1822 napadlo, že jistý pahorek ve východním Turecku, zvaný Hissarlik, by mohl být místem, kde stávala Homérova Trója. Teprve v roce 1870, kdy německý obchodník Heinrich Schliemann začal kopat na tomto pahorku (na což obětoval vlastní peníze) a odkryl naprosto nevídané nálezy, přestali vědci existenci Tróje zpochybňovat. Nyní se obecně předpokládá, že trojská válka skutečně proběhla asi ve 13. století př. Kr. A tehdy, alespoň podle řeckých pramenů, bohové bojovali mužům po boku; v této víře však Řekové nebyli osamoceni.

Ačkoli v těch dobách byl výběžek Malé Asie, který směřoval k Evropě, i pobřeží a ostrovy Egejského moře osídleno převážně Řeky, samotnou Malou Asii ovládali Chetité. Moderní badatelé se o nich zprvu dovídali pouze ze zmínek v bibli, později z egyptských nápisů. Chetité i jejich říše také ožili díky archeologům, kteří začali odkrývat jejich pradávná města.

Rozluštění chetitského písma i jejich indoevropského jazyka umožnilo vysledovat původ Chetitů až do druhého tisíciletí př. Kr., kdy árijské kmeny počaly migrovat z kavkazské oblasti - některé na jihovýchod do Indie, jiné jihozápadním směrem do Malé Asie. Chetitské království bylo na vrcholu rozkvětu kolem roku 1750 př. Kr. a o pět set let později započal jeho úpadek. Tehdy totiž Chetity začaly sužovat nájezdy dobyvatel, kteří přicházeli přes Egejské moře. Chetité o těchto nájezdnících hovořili jako o lidu z Achiavy; mnozí badatelé se domnívají, že to byli titíž lidé, které Homér nazval Achioi - Achajci, jejichž útok na západní výspu Malé Asie zvěčnil v Iliadě.

Po celá staletí, která předcházela trojské válce, Chetité rozšiřovali své království, až dosáhlo úctyhodné rozlohy, a prohlašovali, že to činí na rozkaz svého nejvyššího boha Tešuba („Hromovládce"). Jeho starý titul zněl „Bůh bouře, jehož síla nese smrt", a chetitští vládcové někdy prohlašovali, že se bůh osobně angažoval v bitvě. „Mocný bůh bouře, můj pán," [píše král Muršilis] „projevil svou božskou sílu a udeřil hromovou ranou" na nepřítele a pomohl ho porazit. V bitvě Chetitům pomáhala i bohyně Ištar, jejíž přídomek zněl „Paní bitevního pole". Její „božské síle" se připisovalo nejedno vítězství, když „sestoupila [z nebes], aby zdrtila nepřátelské země".

Vliv Chetitů dosahoval až na jih do Kanaánu, jak se na mnoha místech dovídáme z bible; avšak přicházeli tam jako osadníci a ne jako dobyvatelé. Ke Kanaánu přistupovali jako k neutrální zóně a nedělali si na něj žádné nároky, což však neplatilo v případě Egypťanů. Faraónové se opakovaně pokoušeli rozšířit svou moc na sever do Kanaánu a do Země cedrů (Libanon); to se jim podařilo kolem roku 170 př. Kr., když porazili koalici kanaánských králů u Megidda.

Starý zákon i nápisy zanechané chetitskými nepřáteli popisují Chetity jako zkušené válečníky, kteří v oblasti Blízkého východu tehdy zdokonalili používání válečného vozu. Ale nápisy Chetitů samotných naznačují, že šli do války pouze na výslovné přání bohů a že nepřítel vždy dostal šanci, aby se mohl vzdát bez boje. Když Chetité ve válce zvítězili, spokojili se s tím, že si vzali velkou daň a zajatce; nikdy nevyplenili města ani nezmasakrovali jejich obyvatele...

Jazyk bible je téměř shodný se slovy pozdějšího faraóna Ramesse II., jimiž popsal zázračné zjevení Amóna-Ra, který se v roce 1286 př Kr. zúčastnil rozhodující bitvy s Chetity po jeho boku.

Bitva se odehrála u pevnosti Kádeš v Libanonu a utkaly se v ní čtyři divize faraóna Ramesse II. proti silám, zmobilizovaným chetitským panovníkem Muvattališem ze všech koutů jeho říše. Bitva skončila ústupem Egypťanů a zabránila jim v dalších útocích na Sýrii a Mezopotámii. Také však vyčerpala chetitské zdroje a značně Chetity oslabila.

Vítězství Chetitů mohlo být přesvědčivější, neboť se jim téměř podařilo zajmout samotného faraóna. Nalezené chetitské nápisy, zabývající se bitvou, jsou neúplné; zato Ramesse po svém návratu do Egypta považoval za vhodné podrobně popsat svůj zázračný únik.

Jeho nápis na stěnách chrámu, doplněný detailní ilustrací (Obr. 2), popisuje, jak egyptské voje přitáhly ke Kadeši, utábořily se na jih od něj a chystaly se do boje. Chetité kupodivu k bitvě nenastoupili. Ramesse tedy dal povel dvěma svým divizím, aby vyrazily na pevnost. V té chvíli se však zčistajasna objevily chetitské válečné vozy, napadly dvě postupující divize zezadu a způsobily pohromu v táboře těch dvou zbývajících. Jakmile se daly egyptské šiky v panické hrůze na ústup, Ramesse náhle zjistil, že Jeho Veličenstvo zůstalo samo pouze se svým tělesným strážcem"; a „když se král ohlédl, zjistil, že ho odřízlo 2 500 válečných vozů" - a ne jeho vlastních, nýbrž chetitských. Když ho opustili jeho důstojníci, vozatajové i pěchota, Ramesse se obrátil ke svému bohu a vyčetl mu, že se v této ošemetné situaci ocitl jedině proto, že poslouchal jeho rad:

Obr. 1

A Jeho Veličenstvo dělo: „Co nyní činit mám, ó Otče Amóne? Což otec zapomněl na svého syna? Udělal jsem někdy něco bez tebe? Cožkolijsem činil nebo nečinil, bylo to snad proti tvému přání?"

Když Ramesse egyptskému bohovi připomněl, že nepřítel uctívá jiné bohy, nakonec se otázal: „Co pro tebe znamenají tito Asijci, ó Amóne? Ti ubožáci, kteří o tobě nemají potuchy, ó bože?"

Ramesse neustával v prosbách, aby ho Amón ušetřil, vždyť Amonova síla je větší než síla „milionu pěších, stovek tisíc vozatajů na válečných vozech", a tu se stal zázrak: sám bůh se zjevil na bojišti!

Amón vyslyšel mé vroucí volání. Vztáhl pravici a já jsem zajásal. Stanul vedle mne a mocně vykřikl:

„Kupředu! Vpřed Ramesse! Muj synu milený, jsem s tebou!"

Ramesse poslechl svého boha a obrátil se proti nepříteli. Pod vlivem přítomnosti boha Chetité zcela nepochopitelní zeslábli: „ruce jim klesy k bokům, nedokázali vystřelit šíp ani vrhnout kopí." A volali na sebe: „Toto není smrtelník, kterého máme před sebou: proti nám stojí mocný bůh; jeho skutky nejsou skutky muže; v jeho těle se skrývá bůh." Jelikož se mu nikdo nedokázal postavit na odpor, Ramesse ruhal nepřítele zleva zprava, až se mu podařilo uniknout.

Po Muvattališově smrti podepsal Egypt s chetitským královstvím mírovou smlouvu a faraón, který právě vládl, si vzal chetitskou princeznu za první manželku. Uzavření mírové smlouvy bylo nezbytné, neboť nejen Chetité, ale i Egypťané se stávali stále častěji terčem útoků „lidí z moře" - nájezdníků z Kréty a dalších řeckých ostrovů. Podařilo se jim uchytit na středozemním pobřeží Kanaánu, a posléze se z nich stali Pelištejci, které známe z bible; jejich útoky na samotný Egypt však odrazil faraón Ramesse III., který zachytil válečné výjevy na stěnách jednoho chrámu (Obr. 3). Své vítězství si vysvětloval tím, že se přísné držel „pokynů všemocného pána, svého vznešeného božského otce, pána nade všemi bohy". Jeho bohu, Amónovi-Ra, náleží pocta za vítězství: neboť to byl „Amón-Ra, kierý se za nepřáteli pustil a zničil je".

Krvavá stopa lidských válek vedených proti bližním ve jménu božím nás nyní přivádí zpět do Mezopotámie - neboli Země mezi řekami (Eufratem a Tigridem) - do biblické země Šineár. Právě tam, jak se dočteme v kapitole I. knihy Mojžíšovy, vyrůstala první města s domy postavenými z cihel a kamene a věžemi, které se dotýkaly mraků, tady se započala psát známá historie; ale tady také započala prehistorie osídlením starých bohů.

Je to pradávná zvěst, kterou brzy odhalíme. Nyní se však vraťme do doby ještě o tisíc let zpět před dramatické časy vlády Ramesse II. v Egyptě. Tehdy se ve vzdálené Mezopotámii ujal vlády jistý ambiciózní mladík. Jmenoval se Šar-rukín - „Spravedlivý vládce"; v učebnicích dějepisu se o něm dočteme jako o Sargonovi Velikém (Akkadském). Vybudoval nové hlavní město, které nazval Agad (Akkad), a ustavil Akkadské království. Akkadský jazyk, který se zapisoval klínopisem, se stal prajazykem, z něhož se vyvinuly všechny semitské jazyky, z nichž se dodnes používá hebrejština a arabština.

Sargon byl na trůně déle než polovinu dvacátého čtvrtého století př. Kr. a délku své vlády (vládl padesát čtyři let) přičítal zvláštnímu statutu, který mu udělili velcí bohové, kteří ho ustanovili „správcem Ištar, pomazaným knězem Anu, velkým spravedlivým pastýřem Enlilovým". Právě Enlil, píše Sargon, „nedovolil, aby se kdokoli vzepřel Sargonovi" a který Sargonovi daroval „Zemi mezi Horním a Dolním mořem" (rozumí se Středozemní moře a Perský záliv). Proto Sargon přiváděl poražené krále s obojky na krku „k branám domu Enlilova".

Během jednoho tažení přes pohoří Zagros zažil Sargon stejný božský úkaz, jakého byli svědky i bojovníci u Tróje. Když „táhl do země Varašti... a postupoval vpřed potmě... Ištar učinila světlo, aby mu posvítila". Tak byl Sargon schopen „proniknout mrak" temnoty, když vedl svá vojska horskými průsmyky dnešního Luristánu.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

VÁLKY BOHŮ A LIDÍ, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


jún 26, 2014 17:27 popoludní
  • krát komentár

2 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Mojmír Štěrba
    Mojmír Štěrbajún 27, 2014 14:54 popoludní

    Komentár: 

    Zecharia Sitchin (zemřel před 3 lety) byl přesvědčen, že naše civilizace byly vytvořeny a ovlivňovány mimozemšťany, které nazýval Anunakové a kterým později pohané začali říkat bohové. Někdo ho přesvědčil? Kde se to dověděl? Z doslechu? ..
    Ze sumerských letopisů. Sitchin byl jedním z několika málo učenců na světě, kteří uměli číst a překládat původní sumerský klínopis. Rozdíl byl v tom, že jeho kolegové považovali sumerské příběhy za báje, kdežto Sitchin je považoval za skutečnost. Z toho také vyplývá často rozdílná interpretace při překladech textů.

  2. Obrázok používateľa Mojmír Štěrba
    Mojmír Štěrbajún 28, 2014 14:13 popoludní

    Komentár: 

    Zecharia Sitchin byl přesvědčen, že Chufev nebyl stavitelem Velké pyramidy, ale pouze doprovodných staveb. Po plánech stavby pyramidy Chufev usilovně pátral.
    Vedle nepřímých důkazů chtěl Sitchin získat důkaz přímý. Po velikých peripetiích se mu podařilo získat povolení ke vstupu do Campbellovy komory, kde se nacházela kartuše Chufeova. Chtěl získat vzorek barvy pro rozbor. Jeho výstup do komory byl pečlivě sledován dohližitelem, jehož úkolem bylo zabránit Sitchinovi dosažení komory.a odebrání vzorku. Úderem dřeva do Sitchinovy hlavy došlo k poranění a zamezení jeho dalšího výstupu do komory. Tímto byl zmařen další pokus o získání vzorku kartuše. Snad se to jednou podaří.

 

 

Top