Už pár let se věnuji tomu, co jím. Někdy více intenzivně, jindy méně. Zejména se to týká masa, mléčných výrobků, cukru atp. Přemýšlím o vnitřních pohnutkách, které mě vedou k úvahám o božím daru. Vlastní zdraví, smrt zvířat, zničující vliv na životní prostředí. Začínám také vnímat, že čím více informací se ke mně o dané problematice dostane, tím více si uvědomuji, že pořád vlastně nevím...

Protože jsem při posledním zápisu o prožitém jednodenním půstu nevěnoval dostatečnou pozornost, pro mě do té doby neuvěřitelnému, zjištění, je mou povinností se k němu vrátit. Jde totiž o vlastní zkušenost. Vlastní prožitek toho, o čem jsem do té doby pouze četl. Čemu jsem mohl maximálně věřit. Nyní, s vlastním zážitkem, vím.

Jednodenní půst jsem zvažoval už před nějakým rokem. Ale pouze zvažoval a k činu se neodhodlal. Nebyl jsem v té době připraven. Dokázal jsem si najít dostatek důvodů, abych si „zdůvodnil“ proč ne. Nyní to tak není. Změnily se zejména energie za rozhodnutím držet půst. To je důležité si uvědomit hned na začátku. Proč vlastně chci držet půst...

Poslední týden mě dosti intenzivně trápí afty. Útočí frontálním útokem jako ruská armáda a nepřítele ničí množstvím. Jsem ve fázi, kdy chvílemi nemůžu ani mluvit a jakékoliv jídlo ve mně probouzí smutek v očekávání intenzivní bolesti. Duchovní aspekt aftů, má být vnitřní nesouhlas s tím, co člověk jí, zjednodušeně řečeno, nicméně i když jím s chutí a nemám s jídlem problém, afty se vždy objeví a někdy s takovou intenzitou, že je člověku až do pláče. Ano, pravidelný a vytrvalý čtenář by mohl namítnout, že bych přece mohl použít zapper, ale ten chci použít až na poslední ámen, když nic jiného nepomůže.