RECENZIA | Pýtajte sa! Neustále. Samých seba rovnako ako druhých. Pretože ten, kto sa uspokojí s banálnymi konštatovaniami, namiesto skutočných odpovedí, zabíja v sebe tú najživšiu časť. Tou je detský úžas a večné okúzlenie svetom. Chceme vedieť ako, prečo a na prvom mieste – či vôbec! Je ľahšie mlčať, ale nezáujem je malá smrť. Ak v sebe necháme zomrieť to zvedavé dieťa, život stráca čaro. Záhady a tajomstvá sú kúzlom v nalinkovanom svete industriálnej spoločnosti. A ako by Jiménez povedal a Bradbury k tomu nadšene pritakal: ak vám dajú nalinkovaný papier, píšte naprieč.

Když jsem před spaním odkládal tuto knihu na noční stolek, abych zavřel oči a ponořil se do spánku, skutečně mi před očima vyvstávaly chuchvalce mraků, které se spojovaly a rozdělovaly a skrze ně prozařovalo modré, nekonečně bezpečné nekonečno. Měl jsem dojem, že přesně takoví jsme i my, lidé a naše myšlenky. Naše příběhy se prolínají a čím výše nad mraky vystoupáme, tím více nás mrazí úžasem, jak do sebe všechny nepatrné zlomky života přesně zapadají, jakoby je řídila nepředstavitelně nádherná kosmická inteligence.

Interstellar se odehrává v blízké budoucnosti a zemědělství planety v něm ohrožuje agresivní houbová infekce, která poněkud kuriózně zlikvidovala nepříbuzné plodiny pšenici a okru. V reálném světě máme s podobnými infekcemi tragické zkušenosti, jako byl třeba Velký irský hladomor, vyvolaný zničující britskou politikou vůči Irsku a plísní bramborovou (Phytophthora infestans). Režiséra Interstellaru Christophere Nolana inspirovaly katastrofické prachové bouře v severní Americe zvané Dust Bowl, k nimž docházelo ve třicátých letech 20. století a které tehdy způsobily ohromné škody v zemědělství, hlad a vylidnění celých oblastí. Něco podobného hrozí v Interstellaru celému lidstvu. Jak bychom mohli lidstvo zachránit?