Děj se odehrává mnoho tisíc let před naším letopočtem. Všude kolem mě je les. Jsem divoch a stojím na vrcholu skály. Pode mnou je údolí, okolo lesy, vlevo vodopád. Mám splnit zkoušku dospělosti. Nedokážu to. Všichni se na mě dívají. Jsem synem náčelníka. Měl bych po něm vést kmen. Mám skočit do vodopádu. Dole je velká tůně, nemělo by se mi nic stát. Když neskočím, tak mě vyženou. Bojím se. Otec mi to nikdy neodpustí. Je tvrdej. Znám ho z tohoto života, je to můj současný otec. Máme strašně neosobní vztah. Odmalička se ze mě snaží udělat náčelníka a vůdce. Je tvrdý, bez emocí, bez citu. Když neskočím, tak mě zavrhne. Nebude mě už chtít vidět. Nebudu už jeho synem.

Jsem mladý plavčík. Celá událost trvala několik dnů. Ležím v člunu, mám žízeň a okoralé rty. V žaludku pociťuju hlad. Člun se houpe, na přídi zapíchlý do písku. Je to klenutý záchranný člun, ležím v jeho levé přední části. Těžko se mi dýchá, je strašné horko, cítím ho všude po těle. V člunu jsem byl asi tři dny. Zvedám se, koukám přes okraj, je tam pláž, vlevo od nás mys a skály, vzadu prales a stezka. Říhám, když jsem se podíval vpravo na pláž.

Přilétám kosmickou lodí, je to koule s kapalinou, obal je živočišný. Nebyla vyrobená, ale přírodně narostla. Přistání je komplikované, nepříjemný průchod atmosférou. Bolí mě oči ze světla, v mé domovině je slunce červené. Tady je strašně jasné, kontrastní, bolí z toho oči, i když hodně zachytí obal. Vybírám si, kde přistát. Loď mentálně řídím, vnímám přitažlivost.

Ležím skrčená. Už je mi tepleji, vím jenom, že se mnou kdysi byl nějaký muž, co mě opustil. Už ani nevím jeho jméno. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala tak dlouho sama přežít. Jsem už dlouho sama, není to první den. Jeskyně, ve které žiju, není součástí skály, vypadá spíš jako kamenný domek na volném prostranství. Cítím se hodně sama. Cítím stísněnost a svíravý pocit na hrudi. Pořád mám pocit, jako by mě někdo někam táhnul a já nechtěla jít.