Děj se odehrává okolo roku 1 700 před našim letopočtem v Arábii. Jsem žena, je mi 18 let. Jsem u studny v poušti nedaleko nějakého města. Jsem velice hezká. Ten muž má zahalenou tvář bílou látkou, to kvůli písku. On ale uviděl moji tvář. Je na koni a já mu podávám vodu na pití (křečovité pohyby tělem). Začíná na mně dorážet. Je hrozně surovej. Snaží se mně chytit. Bojím se ho. Ozývá se levá noha. Drží mně za nohu a kroutí mi s ní. Levá noha mně hrozně bolí. Snažím se křičet, ale on mi zacpává ústa. Chce mně znásilnit.

Jsem shluk energie letící Kosmem. Vracím se z výzkumné cesty, na které jsem hledal podmínky vhodné pro materiální život. Ty jsem našel na Zemi. Mám protáhlý tvar a skládám se z jednotlivých částeček, které se v celku kmitavě pohybují. Vzhledem k tomu, že zde není s čím porovnávat, nejsem schopen určit svoji velikost. Blížím se k velké energetické kouli, která je celkem, ze kterého jsem se před tím oddělil. Nemohu se k ní dostat, je okolo ní nějaké ochranné pole, které brání průniku agresivních energií.

Je sedmé století před naším letopočtem, pracuju jako otrok v dole. Byl jsem jako voják zajat ve válce a upadl jsem do otroctví. Lámeme kámen. Je to hrozná dřina. Je to bezduchá dřina, už vůbec nemůžu. Mám úplně vymatlanej mozek, jenom mlátím palicí do toho kamene. Moje smysly jsou otupělý. Když se zastavím, tak dostávám bičem. Duch už utekl pryč a nechal tu tělo ve štychu. Jenom buším a buším. Jak robot. Jsem úplně bez ducha. Večer se svalím a dostanu trochu chleba a vody.

Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.