Jak je vidět, je to na tom světě dobře zařízeno. Když se stane něco nepříjemného, vzápětí pak vždy následuje veselé překvapení, jako v tomto případě.

V Edenu se pomalu vracel život do normálních kolejí. Muži se vrátili z vítězné bitvy, jen jejich velitelé zůstali mrtvi na poli slávy. Osud tomu chtěl, aby z vládců nikdo nepřežil. Ti, kteří se vrátili do svých domovů, nadobro ztratili chuť na jakékoliv válčení. Jen se těšili na život v míru. Jeníkův otec, který se až nyní mohl přivítat s prvorozeným synem, plakal dojetím. Není krásnější, když se místo zabíjení rodí malé děti? Co se komu může líbit na vraždění lidí? I Jeníkova otce napadla stejná myšlenka: „Již nikdy nesmí být v této zemi válka! Co však má pro to on, či ostatní spoluobčané udělat? Odpověď na tuto otázku byla velmi krátká: „Všechno!“

Mohli bychom začít třeba tak, jak začíná většina pohádek: „Bylo, nebylo“ nebo: “Za devatero horami a za devatero řekami.“ To je ale úplně lhostejné. Děj, který se zde bude odehrávat, byl možná jenom v něčí fantazii, ale je docela možné, že se to skutečně někdy stalo.

Když mu přestanete dávat léky, které vám dali v nemocnici, a začnete ho „kurýrovat“ bylinkami, které vám dám, bude kluk za pár měsíců zase běhat, jako by mu nikdy nic nebylo. Musíme mu přece ještě dopřát chvilku toho trápení na zemi, když si to tak velmi přejete. Udělám to již ze známosti. Vždyť my dva se s Jeníkem známe z „jiného“ světa.