“Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.”

“Mystikové, kteří neznají mechaniku niterných procesů, pokládají tyto vjemy za vyšší stupeň postupného produchovnění na cestě mystického vývoje. Ve skutečnosti to však znamená, že se jejich svůdné pocitové prožitky jen přenesly do sféry pro člověka ještě neúchopnější, než je sféra pocitových reakcí u těch, kdo neznají mechaniku svého pocitového života.
Postřehy formací psychické přirozenosti však nemusejí mít vždy úpadkovou tendenci. Jestliže člověk dosáhne nejvyššího stupně sebevlády, jeho normální schopnost vnímání se zvětší natolik, že může tyto formace též postřehovat.”

“Už dost bláznů mátlo neinformované, že právě oni, ti blázni, jsou pravým vzorem praktických mystiků. Jak se však stali těmi blázny? – Tím, že místo aby se věnovali soustřeďování mysli, čímž by utlumili její samovolnou činnost a též i vnímání, tuto činnost naopak zvyšovali. Oddali se myšlení, jež jim po zanechání koncentrace přinášelo nový druh myšlenek, než jakými se zabývali dříve v údobí živočišného způsobu žití. Viděno však z výšin mystického vývoje, je naprosto stejné, zabývá-li se neovládaná, samovolně činná mysl předměty smyslových chtíčů nebo spekulacemi o nadsvětském životě a o mravném nebo nemravném myšlení a počínání.”

“Lidský stav se vyznačuje změnami. U lidí je příznačné, že kolísají od stavů doslova bláznivého nadšení až zase do zoufalství. Mezi těmito krajními duševními stavy existuje ideální rovnováha, kterou lze označit za čisté původní lidství; toto lidství trpí tím, že onu bláznivou radostivost musí vyrovnávat následujícím zoufalstvím. Z toho vyplývá, že nevede k ničemu dobrému dát se unášet stavem lidství. Od kolébky až do hrobu se bláznivá radostivost střídá s duševními bolestmi až zoufalstvím a tím se stává to, že člověk je jen člověkem, a to od narození až do smrti.”