Leonardo Vintiñi | Dne 28. července 1976 v časných ranních hodinách otřáslo městem Tangshan v Číně nejničivější a třetí největší zaznamenané zemětřesení 20. století. Byla zničena přibližně pětina města, přesto se však podařilo zachránit tisíce lidí z náruče smrti. Mezi lidmi, kteří byli přivedeni zpět k životu ze stavu blízkého smrti, byl prováděn sociologický průzkum, aby se zjistilo, co zažili v kritických chvílích při zemětřesení. Mnoho lidí překvapivě vypovědělo, že na prahu smrti necítili bolest nebo lítost, nýbrž zvláštní druh vzrušení, jako kdyby byli osvobozeni od tíhy svého fyzického těla. Někteří říkali, že viděli tunel světla, a někteří hovořili o svých setkáních s jinými bytostmi.

V e-mailovej pošte som si našla detsky naivnú otázku: „Toto je to vaše pomáhanie ľuďom, keď mi nechcete povedať hneď teraz, čo som bola v minulom živote?“ Teraz hneď si môžete minulý život pozrieť napríklad tu, možno zistíte, že ste boli v 12. storočí chemikom na Aljaške a o spoločenskú zábavu máte postarané ako na tomto blogu. Odpoveď na otázku nie je o pomoci. V prípade zvedavosti je to iba nepodstatná informácia, ktorá môže mať skôr zaťažujúci, ako blahodarný vplyv. Ako v prípade jedného mladíka, ktorý za mnou prišiel s požiadavkou pozrieť sa výhradne do jedného minulého života spred pár tisíc rokov v ríši Inkov, alebo dievčiny, ktorá chcela zistiť, či bola Kleopatrou. Väčšina ľudí minulé životy považuje za výlet do peknej rozprávky, ktorou si môže vylepšiť svoje ego, zabúda však, že každý zo životov končí smrťou a história ľudstva je vo veľkej miere presiaknutá krvou a často zanecháva rany na duši. Navyše, nie je iba jeden minulý život, ale je ich množstvo. Výstižne návrat do minulých životov vyjadrila s údivom jedna nežná slečna: „Koľko bolesti, násilia a smrti počas troch hodín.“

Existuje život po smrti a existuje lidská duše? Shromáždění vědců na proslulém California Institute of Technology naslouchalo lékařům nemocnice v Southamptonu, kteří přinesli přesvědčivé důkazy, že lidské vědomí pokračuje ve své činnosti i poté, kdy mozek přestal fungovat a pacient je klinicky mrtvý.

Mohli bychom začít třeba tak, jak začíná většina pohádek: „Bylo, nebylo“ nebo: “Za devatero horami a za devatero řekami.“ To je ale úplně lhostejné. Děj, který se zde bude odehrávat, byl možná jenom v něčí fantazii, ale je docela možné, že se to skutečně někdy stalo.