Protože jsem při posledním zápisu o prožitém jednodenním půstu nevěnoval dostatečnou pozornost, pro mě do té doby neuvěřitelnému, zjištění, je mou povinností se k němu vrátit. Jde totiž o vlastní zkušenost. Vlastní prožitek toho, o čem jsem do té doby pouze četl. Čemu jsem mohl maximálně věřit. Nyní, s vlastním zážitkem, vím.

Jednodenní půst jsem zvažoval už před nějakým rokem. Ale pouze zvažoval a k činu se neodhodlal. Nebyl jsem v té době připraven. Dokázal jsem si najít dostatek důvodů, abych si „zdůvodnil“ proč ne. Nyní to tak není. Změnily se zejména energie za rozhodnutím držet půst. To je důležité si uvědomit hned na začátku. Proč vlastně chci držet půst...

Nevím co se děje, mám oči plný slz. V břiše mám žiletky, strašně to tam bolí (drží se za břicho). Cítím úzkost. Je to z nějakého neštěstí. Jako bych nemohla chytnout dech. Špatně se mi dýchá. Mám strašně sucho v puse. Jsem zmatená. Bolí mě hlava, jako bych ji měla něčeho plnou. Mám před sebou jenom černo. Bojím se něčeho, cítím strašný tlak u očí. Cítím tlak nad očima směrem do hlavy. Mám i plnej nos. Bojím se něčeho co má přijít. Zatím nevím co to je. V levým oku mám slzu, je mokré.

Avanturínem, jako většinou zelených kamenů, navazujeme těsné spojení s přírodou, s její oživující přírodou, s její oživující energií. S jeho podporou se naladíme na její vlny a otevřeme tak svou duší její prosté kráse. V centru srdce, kde je jeho vliv nejpříznivější, tiší naše nadměrné emoce a rozčílení. Rozsévá tichou radost a klid. Jeho zelený třpyt prozáří každý problém, rozloží nezdravé myšlenky a s nimi úzce spojené negativní pocity, které zase ovlivní i naše jednání. V napjatých a neklidných dobách nám vrátí ztracenou naději a poskytne vnitřní, vnějšími skutečnostmi nerušený klid.