Védy jsou starobylé indické texty, které byly napsány mnoho staletí před naším letopočtem. Obsahují ale znalosti, jejichž úrovně dosáhla současná věda teprve nedávno, nebo se jí dokonce ještě nevyrovnala. Co se můžeme dozvědět z véd, které k nám přišly z pradávných dob?

„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“

„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“

„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“